Srpen 2012

Události posledních dní...

21. srpna 2012 v 20:54 | Nell |  To je tak, když píšu
...by se daly shrnout tak, že se snažím žít a alespoň trochu něco mít z toho krásného počasí. Abych byla upřímná pořád jakoby "čekám", protože on je teď trochu mimo dosah, takže má spouuuuustu prostoru na přemýšlení.
Vždycky přišel, neuměl mě úplně zahodit. Sama jsem se tomu někdy až divila. Jsem zvědavá, jak to bude teď. Ale skutečnost je taková, že já můžu jen takhle pitomě vyčkávat, protože jsem ten pasivní článek této události, který to prostě nemůže vyřešit. To on musí. Takže? Snažím si alespoň to "čekání" (pokud to tak tedy jde nazvat, ale celou dobu to tady píšu, tak asi jde) co nejvíc zpříjemnit - neustále něco podnikám, tvořím, apod.

Musím asi vážně působit jako nesnesitelnej pesimista. Jenže, když tady mám možnost ventilovat věci, které před svým okolím skrývám, jsem za to ráda. I když píšu trochu smutně. Ale jakmile přijde nějakej ten šťastnější impuls, určitě s ním přijdu, nebojte se :).
Na druhou stranu, když nad tím přemýšlím, tak ano, možná, že někdy jsem až moc pesimistická. Ona za to může taky ta moje povaha, někdy jsem přecitlivělá, až to bolí. Ale zároveň se pak umím hodiny smát a radovat se třeba ze zdánlivě "obyčejného" okamžiku. No, ale chtěla bych ty moje extra smutky umět víc krotit.

Nepřidává mi ani to, že mám nastoupit na VŠ, na kterou vlastně ani moc nechci. Nechtěla jsem se už víc brodit v ekonomice. Jenže jsem to všechno nějak projela a tohle zbývá. Půjdu do toho, ale otázkou je, jestli to má cenu?! Moje duše je úplně, ÚPLNĚ někde jinde.

Tak jo a vzkaz k předchozím odstavcům na závěr:
Když se neozvu, neznamená to, že jsem na Tebe zapomněla.
(A potají doufám, že to platí oboustranně.)

Zkrat, asi

15. srpna 2012 v 1:20 | Nell
Ahoj, dneska jsme se spolu sešli a já se konečně odhodlala mluvit o tom, co mě trápí. Choval ses jak idiot. Takže uvažuju nad tím, jestli je to jen tvoje "fasáda" a nebo jestli to, co jsi předvedl byla realita.
Pamatuješ si ještě, jak jsme si o tom uměli vždycky aslespoň krátce promluvit? Jak si ještě uměl říkávat, že mě máš rád a nechceš tohle všechno zničit? Tak teď to ničíš, "kámo"! A to solidně.
Pamatuješ si ještě, jak jsme se nekontrolovatelně smáli a bylo nám dobře?! I přes to, že to bylo zakázaný. Pamatuješ si ještě na tu holku, co před tebou celá utrápená dnes stála?! Možná jsi jí měl rád víc, než sis uměl přiznat. Teď to tak ale nevypadá. A pak, že já jsem komplikovaná osoba.
Nejhorší je, že mi prostě chybíš.
A co bude dál?

Takže...

13. srpna 2012 v 15:57 | Nell |  To je tak, když píšu
...lepší je si to posrat podle svýho, než podle toho, co ti radí druzí. Right?!

Tahle písnička ve mně vyvolává pocity, které nedokážu pořádně specifikovat, ale každopádně jsou to příjemné pocity. :) .. because - "One day baby, we'll be old." .. Tak si to teď ještě zkusme užívat.

Dneska mám chuť změnit svět. A nebo teda - alespoň můj život.
Třeba si z tohoto neduchaplného článku něco odnesete :D. Minimálně alespoň tip na tenhle fajn song, ne?! :)

Připadá ti snad láska zvrácená?!

12. srpna 2012 v 23:26 | Nell |  To je tak, když píšu
Upřímně potřebuju změnu, velkou změnu. Protože jestli budu žít dál tímhle způsobem života, za chvíli se to odrazí na mém zdraví. Ničím se totiž psychicky a vím, jak je to všechno spojené.

Nejhorší je, že nedokážu být rozumná. Jsem asi pořád strašná puberťačka, přijde mi to někdy snad horší než v patnácti. :) Ale rozhodla jsem se alespoň k jedné věci, nemůže to takhle jít dál. Už jsem oznámila, že se potřebuji bezpodmínečně sejít a začít mluvit o věcech, které mě mrzí, štvou mě a vadí mi. Ačkoliv to tomu dotyčnému možná nepřijde, tak já opravdu NEJSEM hadr. Takže bacha na to! ;)
Otázkou je, jestli má cenu snažit se dosáhnout nečeho, čemu už ani vy sami pořádně nevěříte. Ale strašně ráda bych tomu věřila a možná stejně stále ve skrytu duše věřím. Ale došlo mi, že když to povedu stejnou cestou jako do teď, tak o toho člověka přijdu tuplem, protože škola se neodvratně blíží.
Takže se teď pokouším sebrat, vzít sebou i odvahu a nenechat jí někde za rohem, jít za ním, mluvit o tom. Člověk si řekne: Holka, stejně nemáš co ztratit. Uff, to byste se ale divili. Ale jak říkám, dospěla jsem k názoru, že něco se dít musí.

Mám strach, který začíná dosahovat gigantních rozměrů. Snad se můj život změní do takového směru, že zas dokážu být šťatná. Je smutné, když se ráno vzbudíte s pocitem, že bude líp, ono není..a pak se rychle modlíte, abyste to mohli jít zaspat. Já vím, já vím, zní to nechutně pesimisticky, ale rozpadá se mi víc věcí než tahle zvláštní "láska?!" a pak je těžké psát o tom, jak je život krásnej. Ano, já věřím, že zas jednou bude. Jednou zas třeba jo, ale upřímně bych to už DOST potřebovala. Alespoň na chvíli.

"A co mám dělat, když jsme tři, ty jsi ten, co s láskou nešetří."

Pouštím se a padám

6. srpna 2012 v 23:55 | Nell |  To je tak, když píšu
Abych tak popravdě řekla, stav mého života se zatím nehrne do lepšího stádia. Ale dnes si tu nechci stěžovat.
Občas taky ráda fotím :). Tak přidávám pár nedávných fotek, ať se rozjasní prozatím alespoň tento blog, když to nejde jeho autorce.