Pocity z nitra duše

18. května 2013 v 0:58 | Nell
A teď ležíme. Cítím s lehkostí tvojí jemnou kůži.
Když to začalo, možná jsem měla víc bojovat, ale řekla jsem si, že tě nechám jít, když to tak budeš chtít. Ale teď jsme tu spolu, možná jedna z těch posledních společných chvil a já jsem nakonec ta, co bude muset odejít. Kvůli sobě, kvůli bolesti.
Hledáme ztracené kousky nás, které existovaly a my na ně možná jen jednoduše zapoměli.
A někdy je tak těžké nazvat věci pravými jmény.
A smát se.
A plakat.
A pak se znovu smát.
A do toho prožívát špatné věci, které jsou vlastně dobré.
A všechno je to teď kolem nás společně se zimou vkrádající se pod přikrývku. Choulím se k Tobě. Zase ty moje studené nohy.
Nahořklý pocit viny a zároveň touha. Touha po pohlazení, doteku, vášni. A možná ještě dál. Ale já musím odejít.
A pak už jen vzájemně uvidíme - naše siluety - které se ztrácejí v ranní mlze. Ropzlývá se to. A zbývá už pouze vzdálená vzpomínka.
.
.
.
.
.
Někteří lidé se vám prostě zapíšou do života.
 

Nechci, aby vzpomínky na dobu, kdy jsem byla nejšťastnější, byly důvodem pro můj pláč

12. ledna 2013 v 21:59 | Nell |  To je tak, když píšu
Hodně nečekané věci se udály od minulého pátku.

Před třemi měsíci jsem dostala podpásovky ve stylu, že vše se mnou byla vlastně blbost, že už to takhle nejde dál, apod. Před týdnem ten člověk udělal pravý opak toho hnusného, co mi napsal. Najednou vyhledával mojí společnost. Nechtěl se chovat kamarádsky /taky se tak nechoval/. Neuvěřitelně úžasně se s ním povídalo a já se cítila po dlouhé době zase dobře. Když se tohle přihodí, prostě jen zíráte. Od té doby se neozval a když jsem ho včera potkala na jedné akci s jeho milou - ani mě nedokázal pozdravit.
Nechci teď mluvit o tom, jak moc mě to opět mrzí, jak moc to bolí a tak. Spíš přemýšlím nad tím, co se mu vlastně honí v hlavě. Jestli je opravdu zamilovaný do své přítelkyně, jen se prostě neumí někdy udržet na uzdě a nebo jestli se mu poslední rok a půl (hojně strávený v mojí společnosti) nějakým způsobem vryl do srdce. Vždyť je to taky "jen" člověk, ne?! Myslela jsem si, jak mám složitou povahu. Ale když přemýšlím nad tou jeho, tak teprve vidím opravdovou složitost.

Ačkoli nerada, začínám naše poslední setkání brát jako chybu, ale snažím se těhle myšlenek zbavit. V tu chvíli jsem totiž cítila, že to správné je a zažila jsem s ním krásný čas. Ale znáte to, takový to "vystřízlivění" potom.

Týden po minulém víkendu byl ve znamení pokažených zápočtů, ale totálně. I přesto, jak jsem se na některé hodně připravovala. Tak snad jsem si tu smůlu vybrala a podaří se mi je opravit, bojím se!

Shrnula bych to tak, že dnes se cítím opravdu divně. Víte, hlavně bych si přála jednu věc - nechci, aby vzpomínky na dobu, kdy jsem byla nejšťastnější, byly důvodem pro můj pláč.

(Upřímně, asi ani nečekám, že by někdo pochopil moje počínání. Ale prostě jsem měla potřebu o tom napsat.)

Nebát se a víc žít svůj vlastní život

3. ledna 2013 v 22:22 | Nell |  To je tak, když píšu
Tak tu máme další rok.

Nemůžu se ubránit myšlenkám na rok předešlý. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, musím podotknout že byl víc špatný než dobrý. Začal pokračováním /zní to paradoxně, ale je to tak/ mojí velké "lásky", záměrně ji zmiňuji v úvozovkách, protože jsem neprožívala vztah jako takový. Pokračoval stresem ze školy - výběr vysoké, přijímačky, maturita. Dále se přesunul k pořádně dlouhým prázdninám, poté proběhl nástup na né zrovna vysněnou VŠ a jak "můj" rok 2012 končil? Velice rozporuplnými pocity, které se ale naštěstí střídaly se smíchem s jednou moc fajn kamarádkou. :)

Kam dál

Reklama